Družstevních bytů a bytů ve vlastnictví se problém deregulace nájemného netýká

/peč/ V poslední době se stále častěji na nejvyšší politické úrovni diskutuje problém deregulace (tedy uvolnění) nájemného a jejího dopadu do v mnohých případech již tak napjatých rodinných rozpočtů domácností. Problém dospěl již tak daleko, že se stává předmětem politických handlů. V těchto vzrušených debatách se  však stále častěji zapomíná na jednu podstatnou věc: problematika deregulace nájemného se netýká družstevních bytů ani bytů v osobním vlastnictví.

Pomineme diskuse o tom, co slovo nájemné vlastně v praxi v právním významu znamená a budeme se věnovat jen jednotlivým položkám v předpisu plateb, které jsou spojené s užíváním bytu, a kterým nikdo neřekne zpravidla jinak než „nájemné“. Jednou částí takového předpisu jsou zálohy  na provoz domu, na dodávky energií, tepla, teplé a studené vody, které jsou následně vyúčtovány podle skutečné spotřeby a příslušnými klíči mezi jednotlivé domácnosti. Druhá část předpisu plateb je tvořena z poplatku na správu společných částí domu a z položky nejvýznamnější, kterou jsou platby  DZO – dlouhodobých záloh na opravy, kterým se lidově říká „fond oprav“. Nashromážděné prostředky na „fondu oprav“ každého domu jsou pak používány k opravám domů, o kterých si rozhodují vlastníci a nájemci.

Neznamená to nic jiného, že družstevník nebo vlastník bytu bydlí pouze za náklady, které jsou na jeho bydlení vynakládány, tedy podobně jako například majitel rodinného domku. Na rozdíl od toho domácnost v nájemním bytě  platí regulované nájemné dle vyhlášky bez ohledu na technický stav domu a faktickou kvalitu bydlení. Ze strany majitelů domů slyšíme, že regulované nájemné nekryje náklady nutné k údržbě a opravám bytových domů, na druhé straně nájemníci si někdy stěžují, že podnikatelé z nájemného leckdy neopodstatněně a výrazně profitují. Neschopnost politiků tento problém účinně řešit jen přilévá do ohně rostoucí nenávisti.

Příkladem  řešení problému by přitom mohly být zkušenosti, které máme se správou družstevních domů a domů ve vznikajících společenství vlastníků. Obyvatelé domu jsou pravidelně seznamováni s technickým stavem domů a na základě toho si sami rozhodují o tom, jaké opravy na domě provedou a kolik za ně zaplatí. Tomu pak přizpůsobí i výši měsíční platby do „fondu oprav“. Důkazem fungování je i skutečnost, že platby do DZO leckde překročily již dvacetikorunovou hranici.  Je zřejmé, že domy stárnou a opravy potřebují. Ceny jednotlivých prací i materiálových vstupů stále rostou a lidé na tento stav reagují.  Jinak je tomu však v nájemních bytech, kde o výši nájemného rozhodují dle vyhlášky jiná kritéria než je faktický stav bytového domu.

Petr Černý – Mimořádné vydání Zpravodaje Severu ke 40. výročí založení SBD Sever – jaro 2006